Někde v Afghánistánu nebo okolí je zajata Talibanem odvážná půvabná francouzská reportérka (Diane Krugerová). Francouzská vláda vysílá elitní jednotku (asi 10 lidí), aby ji zachránila. To se podaří, ale následně nevyjde extrakce a všichni musejí pěšky putovat přes hory, doly, černý les, někam do bezpečí. Tento francouzský film v sobě spojuje dva přístupy, které jsou tak zásadně odlišné, že film bohužel nefunguje. Objektivně nejsnáze se dají hodnotit “macho” scény, ve kterých pečlivě naleštěné stroje přelétávají před zabarvenými objektivy ve formacích, upocení sexy vojáci křičí do vysílaček, nabíjejí zbraně a spouštějí se z vrtulníků na laně, a nakonec i zpomaleně uskakují před kulkami. Tyto záběry jsou řemeslně velmi dobře zvládnuté, jistě byly velmi drahé a za většinu z nich by se nemusel stydět ani Michael Bay. Bohužel, těchto záběrů je ve filmu menšina. Přibližně jeho tři čtvrtiny jsou o tom, že si lidé povídají, filosofují o smyslu války a demokracie, nebo se někam pomalu zničeně přesunují (deset dní čistého času). Veškeré to povídání a filosofování je přitom neuvěřitelně naivní, protože celková psychologická hloubka filmu ze všeho nejvíc připomíná Ramba III,  s tím rozdílem, že v Rambovi III byli talibánci hodní, tady jsou z nějakého důvodu zlí (jak ten čas letí). Zlí jsou proto, že střílejí do žen a dětí. A když někdo střílí do žen a dětí, znamená to, že můžeme rozstřílet bazukou jeho i všechny jeho kamarády, to je fér. Jak můžeme brát vážně nějaký pomalejší moment, kdy se vojáci baví o smyslu toho všeho, když okamžitě po něm přiběhne nejzlejší démonický talibánský šéf, který vypadá jako Sandokan a osobně chce reportérku podřezat za podrývání své autority, i když má armádu respawnujících se zpomaleně střílejících teroristů, která vždycky odněkud náhodně vyběhne, když už je nuda nesnesitelná? Pohled tvůrců na politicko / společenskou situaci v této části světa je tak naivní a mělký, že ani není hoden toho, aby se divák snažil rozebírat všechnu tu trivialitu. Ale ta trivialita nezmizí díky tomu, že je zabírána třesoucí se / rotující / poletující kamerou a rychle stříhaná. Kdyby šlo o dílo Michaela Baye, těch stupidních akčních momentů by bylo víc a byly by možná ještě o trochu absurdnější, takže by se film stal zábavným a ty patetické neakční vložky bychom nějak přetrpěli. Tenhle film ale vypadá jako hodně špatné dílo některého z bratrů Scottových.

Celý článek: Recenze: Speciální jednotka [Forces Spéciales] – 40% Zdroj: Frantisek Fuka

Tagy článku:  Kultura zpravy